literature

Brigitte Blobelová - Moje krásná sestra

12. october 2011 at 17:12 | Petra

Šestnáctiletá Dana má o dva roky starší sestru Beátu, která je všemi obdivovaná pro krásu, společenskosk i chytrost. Beáta prostě velmi dobře ví, jak koho okouzlit. U Dany si všichni zvykli, že je to taková baculatá myška , s kterou nejsou nějaké zvláštní problémy, ale s kterou není ani žádná zábava. Dana se cítí šťastná a uvolněná jen se svou fenkou a stále více se uzavírá do sebe. Její nevýraznost ve srovnání s Beátou ji však trápí, a tak se Dana rozhodne přece jen něco pro krásu udělat. Koupí si kalorické tabulky a začne s odtučňovací dietou. Dlouho si nikdo ničeho nevšimne. Daně se zdá, že čím je hubenější, tím je dokonalejší. Konečně si už může koupit úzké džíny. Tomáš, první kluk, který ji opravdu zaujal, je překvapen její perfektní postavou, ale je i udiven jejím zláštním chováním. Daně se totiž ze slabosti dělá špatně. Jednoho dne ve škole své závratě neutají. Přes svůj odpor musí do nemocnice, kde se dovídá, že její stav je velmi vážný ..
Brigitte Blobelová je zkušenou autorkou řady knih o citlivých a osobivých dívkách, které se snaží obstát ve svém prostředí, vyrovnat se samy se sebou i najít si skutečného přítele.

ano, plakala jsem

27. september 2011 at 21:20 | Petra

Lidé většinou nacházejí svou životní inspiraci. Snad ji najdou v rozhovoru s někým, koho si váží, nebo v nějakém zážitku. Taková inspirace může pocházet z různých zdrojů, ale vždy vás donutí dívat se na svět z jiného úhlu. Mě inspirovala moje sestra Vicki, velice laskavý človíček. Nešlo jí o pocity a články v novinách. Ona se jen chtěla o svou lásku podělit s lidmi, na kterých jí záleželo - se svou rodinou a přáteli.
Bylo to v létě, než jsem nastoupil na vysokou školu. Telefonoval mi otec, a řekl mi, že Vicki odvezli do nemocnice. Zhroutila se a pravá strana těla ji ochrnula. Předběžné vyšetření nasvědčovalo tomu, že prodělala mrtvičný záchvat. Jenže pak výsledky testů ukázaly, že její stav je vážnější. Ochrnutí způsobil zhoubný nádor na mozku. Lékaři jí dávali nejvíc tři měsíce života. Vzpomínám si, že jsem se divil, jak se to mohlo stát. Ještě včera byla Vicki úplně v pořádku. Dnes umírá, a přitom je tak mladá.
Když jsem překonal první šok a pocit prázdnoty, rozhodl jsem se, že Vicki potř ebuje pomoc a povzbuzení. Potřebovala někoho, kdo by ji přesvědčil, že svou nemoc překoná. Stal jsem se jejím trenérem. Každý den jsme si společně představovali, jak se nádor zmenšuje, a mluvili jsme spolu jen o pozitivních věcech. Dokonce jsem jí na dveře nemocničního pokoje přilepil nápis ,,Budeš-li mít špatné myšlenky, nech je u dveří". Byl jsem pevně rozhodnutý pomoci Vicki nádor porazit. Společně jsme udělil dohodu, které jsme říkali fifty-fifty. Já měl vzít na sebe padesát procent boje s nemocí a o zbývajících padesát se měla postarat Vicki.
Přišel srpen a byl čas, abych nastoupil do prvního ročníku vysoké školy, vzdálené 5000 kilometrů. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli mám odejít, nebo zůstat s Vicki. Udělal jsem tu chybu, že jsem jí řekl, že do školy možná neodjedu. Rozzlobila se a prosila mě, abych si nedělal starosti, protože všechno bude v pořádku. Představte si nemocnou Vicki, jak leží v posteli a říká mi, abych si nedělal starosti. Uvědomil jsem si, že jestli zůstanu, mohlo by to pro ni být znamení, že umírá, a to jsem nechtěl. Vicki musela věřit, že nad nádorem dokáže vyhrát.
Ten večer jsem odjížděl s pocitem, že je to naposledy, co vidím Vicki živou. V životě jsem před sebou neměl těžší rozhodnutí. Ve škole jsem nepřestal za Vicki bojovat na těch svých padesát procent. Každý večer, než jsem usnul, jsem s Vicki v duchu rozmlouval a doufal jsem, že mě uslyší. Říkal jsem jí: Vicki, bojuji za tebe, a nikdy to nevzdám. Pokud se nevzdáš ty, tak tu nemoc spolu porazíme.
Uběhlo několik měsíců a ona stále žila. Mluvil jsem s jednou svou známou a ta se mě ptala na Vickiinu situaci. Vysvětlil jsem jí, že se to zhoršuje, ale že Vicki se nevzdává. A moje přítelkyně mi položila otázku, nad kterou jsem musel opravdu vážně přemýšlet. ,,A nemyslíš si, že to ještě nevzdala jen proto, že tě nechce zklamat?"
Co když má pravdu? Co když je ode mne sobecké, že povzbuzuji Vicki?
Tu noc před spaním jsem Vicki v duchu řekl: Vicki, já vím, že máš velké bolesti a že už bys to možná ráda skončila. Jestli ano, tak chci, abys to udělala. Neprohráli jsme, protože jsi přestala bojovat. Jestli chceš odejít do lepšího světa, pak to pochopím. Jednou budeme zase spolu. Mám tě rád a pořád budu s tebou, ať si kdekoli.
Druhý den brzy ráno mi volala matka, že Vicki zemřela .

(http://the-my-masque.blog.cz/)
James Malinchak: povídka z knihy Slepičí polévka pro duši teenagera
 
 

Advertisement